Rakousko-uherské identifikační známky
Vážení sběratelé, milí čtenáři, Rakousko-uherský stát zavedl povinnou identifikační známku pro své vojáky v roce 1902. Nevydal se přitom cestou pouhé ryzí praktičnosti. Nová pomůcka musela totiž splňovat tehdejší nejnáročnější kritéria pánské dobové elegance.
Ve zmíněném případě se nejednalo přímo o známku s vyraženými údaji, nýbrž o jakýsi medailonek či kovovou otvíratelnou kapsli s pantíkem, opatřenou vnitřní sponkou a papírovým identifikačním štítkem. Zavřená držela pomocí výstupku horního provlékacího kolečka.
Původně ji příslušníci rakousko-uherských ozbrojených sil měli nosit všitou v kalhotové kapse, přidržovanou provlékacím provázkem. Známky se posléze začaly nosit rovněž na krku.
Vyjma vojskem přidělovaných mosazných známek se začaly objevovat privátně pořizované, secesně elegantní, přesto však typizované známky-kapsle pro důstojníky.
Ty zdobil vyražený erb císařství na rubu. Na líci nesl monogram panovníka. Nejprve „FJI“ (značící císaře Františka Josefa I.), poté „K“ od konce roku 1916 panujícího císaře Karla I.
Nutno dodat, že důstojnické ani klasické známky kapslového typu se nevyznačovaly přílišnou odolností. Všechny potřebné údaje navíc obsahoval lehce poškoditelný papírový štítek, na který si nacionále vypsali sami vojáci.
Uvádělo se jméno, rok a místo narození, přesná adresa – politický okres a země, dále číslo pluku a hodnost, rok narukování, osobní přidělené číslo, náboženské vyznání, očkování na tyfus či choleru a konečně nejbližší příbuzný.
Válečné strádání monarchie zasáhlo nakonec i do výroby tak malých předmětů, jako byly identifikační známky. Prvotní model v mosazném provedení tak v roce 1915 vystřídala méně vzhledná náhražková varianta ze zinkového plechu, opatřená pojistným klipem.
Vzhledově zůstala v podstatě totožná s původním modelem. Její tvůrci současně předcházeli riziku znehodnocení zápisu na papíru ražbou nejnutnějších údajů přímo do plechu zinkové kapsle na její zadní straně, ovšem vložený papírový štítek s podrobnými údaji zůstal.
Ani zinkovou variantu identifikační pomůcky nakonec skomírající průmysl podunajské monarchie nezvládal vyrobit v dostatečných počtech. V roce 1918 se proto objevila další varianta, tentokrát z velice tenkého náhražkového plechu. Významné zjednodušení se podepsalo na absenci pojistného klipu, takže se známka v zavřeném stavu musela pojistit svázáním nití. Nepraktický papírový štítek přetrval, ovšem ražba se pro nevhodné vlastnosti použitého plechu praktikovat nedala.
Křehce působících kapslí se tak do dnešních dnů mnoho nedochovalo. Bez zajímavosti určitě není, že tyto známky přijala po roce 1918 do výstroje i armáda ČSR.
Mgr. Petr Jezdinský, člen týmu JURIS REAL Gallery, spol. s r. o.