Řád železné koruny ( německy „Österreichisch-Kaiserlicher Orden der Eisernen Krone“)
Dalším ze série článků o rakousko-uherských vyznamenáních je článek o Řádu železné koruny.
Vážení čtenáři, příznivci historie, milí sběratelé, rakousko-uherský Řád železné koruny (italsky „Ordine della Corona Ferrea“, německy „Österreichisch-Kaiserlicher Orden der Eisernen Krone“, latinsky „Ordo coronae ferreae“) byl založen či správně obnoven (viz níže) císařem Františkem I. v roce 1816 jako pokračování stejnojmenného francouzského řádu Napoleonova v souvislosti s jeho zánikem po obnovení vlády tamní dynastie Bourbonů. Jedná se o záslužný řád civilní i vojenský. Záležitosti řádu železné koruny spravovala řádová kancelář a po smrti nositele bylo povinností pozůstalých vrátit insignie zpět kanceláři.
Habsburský řád byl přímým nástupcem napoleonského Řádu železné koruny, který založil Napoleon I. jakožto král italský dne 15. června 1805 po vzoru Čestné legie. Řád byl pojmenován po starodávné železné koruně Lombardie, kterou byli korunováni císaři Svaté říše římské, Karel Veliký a po jeho vzoru i Napoleon. Tento řád se dělil na tři stupně a to velkokříž, důstojník a rytíř, přičemž byl stanoven maximální počet (tzv. numerus clausus) 20 velkokřížů, 30 komandérů a 50 rytířů, který však nebyl od 40. let 19. století dodržován.
S udělením řádu byla spojena roční renta 3 000 lir pro velkokříže, 700 lir pro důstojníky a 300 lir pro rytíře. Řád zanikl po Napoleonově porážce roku 1815. Insignie řádu se sestávala z koruny, z níž vyrůstala francouzská císařská orlice. Na koruně se nacházel zlacený Napoleonův profil. Na koruně bylo řádové heslo „Dio me la diede“ („Bůh mi ji dal“). První a druhá třída byly ze zlata, třetí třída byla ze stříbra. Jako zvláštní vyznamenání se uděloval řád s brilianty, které dostal např. Evžen de Beauharnais, který byl italským vicekrálem. Řádová stuha byla oranžová se zeleným lemováním. Po roce 1815 bylo Františkem I. povoleno důstojníkům nosit „jeho“ řád, mužstvo místo řádu nosilo zvláštní náhradní medaili.
Po bitvě u Waterloo v roce 1815 se vlády nad Lombardsko-Benátskem v severní Itálii ujalo Rakousko, jehož císař František I. obnovil dne 1. ledna 1816 Řád železné koruny. Do roku 1884 bylo s udělením řádu spojeno udělení šlechtického titulu, resp. s první třídou se pojil titul tajného rady a Excelence, druhá třída zakládala právo na udělení titulu svobodného pána a třetí třída umožňovala povýšení do rytířského šlechtického stavu. Časté udílení řádu ale vedlo k neobyčejnému nárůstu nobilitací. Nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I. z 18. července 1884 (5. srpna 1884 bylo publikováno v oficiálním vládním listě Wiener Zeitung) proto bylo privilegium nobilitace zrušeno a nositelé řádu ztratili nárok na jakékoli další výsady. Pouze osoby, kterým byl řád udělen před publikováním výnosu, mohly o titul žádat i nadále. Řád zanikl s pádem monarchie v roce 1918.
Ačkoliv byl řád spojen s Lombardsko-Benátskem, mohl být udělen kterémukoliv muži a získala jej i řada Čechů (viz níže). Po ztrátě italských držav roku 1866 bylo dohodnuto s Italským královstvím, že po smrti císaře Františka Josefa I., který byl posledním lombardsko-benátským králem, přestane být řád udělován. Vzhledem k tomu, že František Josef zemřel roku 1916, kdy říše byla ve válce s Itálií, nebylo této dohody dbáno a řád uděloval i císař Karel I. Nicméně, protože v Itálii byl udělován Řád italské koruny, který navazoval na Řád železné koruny, bylo v Itálii zakázáno tento řád nosit a rovněž nebyl udělován Italům.
Základem řádové dekorace je tradiční takzvaná železná lombardská koruna (dodnes uchovávaná v Monze), která byla ve skutečnosti zlatá, ale obsahovala železný vnitřní prstenec, podle pověsti ukovaný z hřbetu Kristova kříže (odtud její jméno). Na koruně je pak umístěn zlatý (dvojhlavý) orel s žezlem, mečem a říšským jablkem ve spárech, převýšený korunou s vlajícími pendiliemi. Na hrudi má modrý štítek s iniciálou zakladatele „F“. Hvězda je osmicípá, brilantující, v okrouhlém středu leží lombardská koruna (viz výše), okolo v modrém poli se nachází heslo „AVITA ET AVCTA“ („Zdědené a rozšířené“ či „Starobylá a rozmnožená“). Stuha je oranžová (zlatožlutá) s modrými okraji. Při udělení za zásluhy ve válkách – týkalo se to období 1860 až 1918, kdy už Rakousko-Uhersko Lombardii ztratilo – byly položeny 2 vavřínové ratolesti na křídla orla (tzv. válečná dekorace), při následném udělení vyšší třídy bez válečné dekorace to byl místo ratolesti malý zelený věnec kolem štítku na hrudi orla. Za statečnost přímo v boji mohly být od roku 1917 k řádu přidány zkřížené meče na stuhu III. třídy. U vyšších tříd byly meče umístěny pod korunou.
Odznak I. třídy cca o výšce 76 mm a šířce 66 milimetrů byl nošen na velkostuze oranžovožluté barvy s okrajovým modrým pruhem, přes pravé rameno k levému boku. Při zvláště slavnostních příležitostech byl řádový klenot nošen na zlaté řádové kolaně složené z článků tvořených železnou korunou, iniciálami „F. P.“ („Franciscus Primus“) a dubovým věncem. Součástí I. třídy byla i náprsní osmicípá stříbrná hvězda o průměru cca 90 mm nošená na levé straně hrudi. Zpočátku byly hvězdy zhotoveny z dracounu, později byly nahrazeny kovovými, složenými z plochých paprsků. Na střed hvězdy byl položen kruhový zlatý medailon nesoucí uprostřed lombardskou železnou korunu zdobenou smalty. Na původních hvězdách je medailon rámován zeleným mezikružím se zlatým dubovým věncem, později nahrazen mezikružím modrým se zlatým heslem v opise „AVITA ET AVCTA“ (viz výše). Od roku 1877 byla řádová hvězda hladkých paprsků zaměněna za brilantující typ hvězdy. Odznak II. třídy byl zmenšeným odznakem třídy první a byl nošen na užší náhrdelní stuze identických barev. Náprsní dekorace III. třídy byla zmenšeninou třídy druhé (původně ražené ze stříbra, od roku 1859 i ze zlata, posléze za 1. světové války i ze zlaceného bronzu) a nošena byla zpočátku na stuze průvlečné, později trojúhelníkové, totožných barev.
Z Čechů, Moravanů a Slezanů obdrželi toto vyznamenání např. generál Rudolf Králíček, Alois Pražák (politik), František Ladislav Rieger, František Palacký, Emil Holub, Antonín Frič, Antonín Dvořák, Vojtěch Hynais, František Ženíšek, František Křižík, Emil Kolben a další. Všechny uvedené insignie se dnes vyskytují ojediněle a jsou proto velmi vzácné.
Odborné zdroje:
Kolačný, I. Řády a vyznamenání habsburské monarchie. Praha: Nakladatelství Elka Press, 2006, s. 111 až 120.
Lobkowicz, F. Encyklopedie řádů a vyznamenání. Praha: Nakladatelství Libri, 1999, s. 137 až 138.
https://www.falera.cz/rad-zelezne-koruny-nosili-i-cesti-velikani/,
https://www.payne.cz/3xS43787/RadZelezneKoruny.htm,
https://www.valka.cz/topic/view/82476#199064,
https://web.archive.org/web/20090504055226/http://www.austro-hungarian-army.co.uk/eko.htm.
Mgr. Petr Jezdinský, člen týmu JURIS REAL Gallery, spol. s r. o. (s použitím výše uvedených zdrojů)
Galerie
